Nekončící libyjská krize- II. díl

Druhá občanská válka

Libye byla v srpnu 2014 svědkem vzniku dvou vlád, což vedlo k prudké eskalaci násilí v zemi a zásadně znemožnilo fungování státu, včetně jeho jednotlivých aparátů. Této situace využily příhodně extremistické skupiny, které posílily své lokální postavení a staly se rostoucí hrozbou pro nestabilní stát. Tato situace zapříčinil fatální politickou krizi včetně sociálních a hospodářských otázek. Odhaduje se, že mezi červnem 2014 a srpnem 2015 bylo v nejrůznějších konfliktech zabito na 3700 lidí a přes 418 000 bylo donuceno opustit své domovy. Většině obyvatelstva bylo odepřeno základních lidských potřeb, což vedlo k ještě rapidnějšímu poklesu životní úrovně. Problémy se týkaly především dostupnosti lékařské péče, dodávek elektřiny a pitné vody nebo školní docházky. Velkým problémem byla i poničená infrastruktura, která znemožňovala účinnější boj s radikalisty. Ekonomika země se stala zcela závislou na těžbě ropy, jejíž výkonost byla v té době na nižší úrovni. V říjnu 2014 navštívil Libyi generální tajemník OSN Pan Ki-mun, který vyzval k příměří a prohlásil: „Jsem přesvědčen, že všechny problémy v Libyi lze řešit prostřednictvím dialogu. Nicméně chápeme, že cesta bude dlouhá a obtížná. Budování míru je vždy obtížné.“

Dalším problémem, který se objevil v Libyi v říjnu 2014, byl takzvaný Islámský stát (ISIS) jehož řady byly složeny především z navrátilců ze Sýrie. Poprvé dal o sobě ISIS vědět na konci října dobytím pobřežního města Darna na východě Libye. Dalším činem plnícím titulky novin se stala demonstrativní poprava 21 zajatých egyptských Koptů na pobřeží moře. Již v průběhu roku 2015 dobyl ISIS město Sirta na západě Libye. To zapříčinilo další eskalaci problému, jelikož hrozilo do zatažení války s Egyptem. Přestože k tomu nedošlo, Egypt se později postavil na stranu Haftara, což bylo vzhledem k povaze jeho vlády celkem předvídatelné.

Libyjská politická dohoda

V říjnu roku 2015 inicioval zmocněnec OSN pro Libyi (UNSMIL) Bernardino León první schůzku zástupců GNC a HoR. Účelem schůzky měla být dohoda o spolupráci mezi znepřátelenými stranami. Předpoklady spolupráce byly nicméně oboustranně odmítnuty. Podmínky opětovně revidoval premiér GNC as-Sarrádž a byly následně schváleny i OSN. Obě strany se znovu sešly v marockém as-Schírátu, kde nakonec 17. prosince podepsaly Libyjskou politickou dohodu. Dle článků dohody měla veškerá výkonná moc přejít pod nově vzniklou Prezidentskou radu (PC), Vládu národní dohody (GNA) a Nejvyšší radu státu (HCS). Současně mělo dojít v nejbližších 3 letech k vypsání nových voleb. Devítičlenná Prezidentská rada byla ustanovena jako nejvyšší orgán navrhující ministry do GNA. Z HoR se měla dle plánu zformovat horní komora parlamentu a z GNC dolní komora. Většina států okamžitě uznala jako jediný svrchovaný orgán Libye právě nové PC, GNA a HCS. S okamžitou platností měla přestat být uznávána východní vláda s podporou HoR premiéra at-Thíního, která odmítla schválit v plném rozsahu pravomoci nově vzniklé GNA. Nejvyšší rada státu (HCS) byla ustanovena až na začátku roku 2016 jako nástupce GNC včetně většiny původních poslanců, čímž původní parlament zanikl.

Na konci července 2016 dosáhl PC dohody s bývalým ředitelem Stráže ropných zařízení (PFG) Ibrahímem Džadránem, jenž se zavázal znovu otevřít ropné terminály v Rás Lánúf a Sidra. Džadrán převzal kontrolu nad hlavními terminály ve východní Libyi v červenci 2013. Dohoda byla zprostředkovaná zástupcem kmene Magháriba Sálihem Latjúšem. Oba se shodli na tom, že je nutné vyšetřit krádeže ropy, jelikož příjmy z černého prodeje náleží, dle článku 58 libyjské ústavy, státu. Nicméně ani po této dohodě nebylo možné uvést terminály do provozu, čímž tratila především libyjská ekonomika. Dne 11. září zaútočila Haftarova LNA za podpory místních kmenů na oblast ropného půlměsíce a zmocnila se kontroly nad přístavy Sidra, Rás Lánúf, Burajqa a Zúwajtína. LNA oslovila Národní ropnou korporaci (NOC)a vyzvala ji k převzetí kontroly nad terminály. Během krátkého období byla obnovena funkce těchto zařízení včetně následného vývozu. Tato situace ještě více vyeskalovala napětí mezi východní a západní částí země.

31. ledna 2017 se Misrátská vojenská rada zavázala k připojení k regulérní armádě loajální k GNA. Do problematické situace zasáhla svým rozhodnutím Libyjská národní garda (LNG), která se přidala na stranu GNC. Zatímco na západě postupně narůstal spor mezi GNC a GNA, na východě země probíhaly autonomní vojenské operace pod vedením LNA. To vedlo předsedu GNA as-Sarrádže ke svolání schůzky v Abú Zabí. Zde se setkal se zástupci HoR včetně Haftara a slíbil jim úpravu funkcí PC, se kterou HoR dlouhodobě nesouhlasil. O další skandál se postaral na tiskové konferenci v Alžíru ministr zahraničí GNA Mohammed Táhir Sijála, který slíbil Haftarovi ponechání funkce velitele armády výměnou za uznání vlády GNA. Tento slib však nebyl právně realizovatelný, jelikož článek 8 Libyjské politické dohody určoval jako vrchního velitele ozbrojených sil jedině Prezidentskou radu (PC). Sijála si navíc touto nabídkou velmi rozhněval vlastní spolustraníky a spřízněné milice. Většina prozápadních loajalistů kritizovala především označení Haftara za vrchního velitele Libyjské národní armády. Podle nich nebylo přípustné, aby zastávala tento post, když sám nechává bombardovat libyjské obyvatelstvo.