Nekončící libyjská krize- I. díl

Přestože jsme poslední roky často slýchali zprávy o úspěchu generála Haftara v rámci jeho tažení za politické sjednocení Libye, stále těmto snahám není kýžený konec. Na počátku roku 2022 stály jeho jednotky před branami (nebo spíše na předměstích) Tripolisu. Jak se již mohlo se zdát, hlavní město mělo padnout do několika dnů, později týdnů, nakonec měsíců. Výsledkem je ovšem patová situace. A tak se tento stát stále potácí v nepřehledném chaosu, jak je tomu s různými výkyvy posledních 11 let. Kořeny současné destabilizace tohoto státu se dají datovat do počátků povstání v roce 2011. Hlavními katalyzátory vzniku revoluce byly demonstrace obyvatelstva, které se konaly z několika důvodů:

a) Kolaps ekonomiky rentiérského státu, který garantoval umělou zaměstnanost. V reakci na to došlo ke zvýšení nezaměstnanosti, především u mladých lidí.

b) zaostalost východní oblasti zvané Kyrenaika,

c) dominový efekt související s vypuknutím arabského jara v sousedních zemích s požadavky na demokratizaci země.

Ostrý zásah Kaddáfího složek podnítil vznik mnoha lokálních koncilů a ozbrojených skupin.

Významnou postavou revoluce a poté následujících událostí je bezesporu Mustafa ‘Abdul Džalíl, který předtím působil v Kaddáfího vládě jako ministr spravedlnosti. Již před arabským jarem byl znám svými protichůdné názory, za což nebyl moc oblíben. V únoru 2011 byl vyslán do Benghází uklidnit demonstranty. Zde však podal 21. února svou demisi a přidal se na stranu protestujících. 27. února založila exilová opozice Dočasná národní rada (TNC) a do jeho čela byl posléze 5. března zvolen Mustafa ‘Abdul Džalíl. Novým dočasným premiérem se stal Mahmúd Džibríl. Po definitivním svržení Mu‘ammara Kaddáfího čelila Libye nebezpečnému mezirevolučnímu období. V tomto období se začínaly formovat prvotní myšlenky k obnově země. Z tohoto důvodu bylo nezbytné, aby společnost neopouštěla původní revoluční myšlenky a dosáhla obnovení státu v hranicích základních lidských hodnot. Po smrti Kaddáfího dne 20. října 2011 vyhlásil TNC přípravu pro nové volby, které se měly uskutečnit do 8 měsíců. V následujících dnech Džalíl deklaroval základní charakteristiky nového Libyjského státu. Současně odstoupil prozatímní premiér Džibríl, kterého následně nahradil doktor ‘Abd ar-Rahím Kíb. Džibríl se již na začátku října nechal slyšet, že odstoupí, jakmile bude Libye osvobozena. V reakci na slibně se vyvíjející situaci otevřela EU zmrazené libyjské fondy, což napomohlo oběma stranám k bližší spolupráci.

Na začátku ledna 2011 se stala Libye dějištěm bojů mezi zbývajícími sympatizanty Kaddáfího a přívrženci nové prozatímní vlády. Tato vláda začala na základě násilností aktivně zakládat nové ozbrojené složky včetně ústředního velení. Na scéně se objevily Libyjské ochranné jednotky (LSF) spadající pod Ministerstvo obrany a policie s bezpečnostními výbory, které spadaly pod ministerstvo vnitra. Rok 2012 byl pro Libyi znamením prvních svobodných voleb, což v praxi znamenalo vznik nových politických stran. V únoru byla vytvořena Aliance národních sil (NFA) vedená Džibrílem, která se profilovala jako uskupení několika politických stran. V závěsu byla v březnu založena Strana spravedlnosti a výstavby (JCP) pod vedením Mohammada Sawána jakožto odnož Muslimského bratrstva. Postupně byly založeny uskupení Strana národní fronty, Národní strana středu, Unie pro domov a další drobné strany.

Volby samotné měly proběhnout 19. června, ale nakonec byly na základě technicko- organizačních problémů přeloženy na 7. července. Historicky prvních demokratických voleb se i přes nejrůznější výhružky a bojkotování zúčastnilo na 1,7 milionu občanů, což představovalo 61,58 % voličů. Největší úspěch přitom sklidila Aliance národních sil se svými 48,14 % hlasů, dále Strana spravedlnosti a výstavby s 10,27 % a Národně centristická strana se 4 %. Tyto strany ustanovily pod vedením Džibríla Všeobecný národní kongres (GNC), který nahradil původní přechodný TNC. Křehká koalice čelila rozkladným tendencím, jelikož názorově pestré skupiny měly rozdílné představy o vedení státu. V den symbolického data 11. září provedly ozbrojené milice útok na americký konzulát, jehož obětí se stal americký velvyslanec Christopher Stevens. Tato událost poodhalila neschopnost a bezzubost státu hlídat vlastní bezpečnost. Nízká institucionalizace a absence bezpečnostních složek vedly k zvyšování počtu extremistických skupin, s nimiž si vláda nedokázala poradit.

V květnu oznámily Spojené státy americké a Velká Británie stažení své diplomatické mise z Libye z bezpečnostních důvodů. Tento krok později následovala většina států. Situace zašla až tak daleko, že dne 10. října 2013 byl unesen neznámými ozbrojenci z hotelu Corinthia libyjský premiér ‘Alí Zajdán. Stalo se tak nejspíše v reakci na předchozí zatčení představitele libyjské Al-Káidy Abú Anase al-Líbího. Al-Líbí byl zatčen americkými speciálními jednotkami z důvodu odpovědnosti za útoku na americkou ambasádu v Nairobi roku 1998.nVláda nebyla schopna zajišťovat ochranu svých hranic, což vedlo v důsledku k nárůstu přílivu migrantů, pašování zbraní a drog ze sousedních zemí. V souvislosti se zhoršenou bezpečnostní situací se rozhodly Spojené státy americké, Velká Británie, Itálie, Francie a Turecko podpořit výcvik vládních ozbrojených složek. V březnu 2014 byl sesazen z popudu GNC premiér ‘Alí Zajdán z důvodu neschopnosti se vypořádat s východními rebely. Východní povstalci obchodovali s ropou bez souhlasu Libyjské národní ropné společnosti (NOC). Situace eskalovala po odjezdu tankeru The Morning Glory plně naloženého 234 000 barely ropy. Zajdán původně vyhrožoval rebelům leteckým útokem, nicméně nakonec k ničemu nedošlo. Očekávalo se, že po odchodu Zajdána nastane uklidnění situace. Místo něj dočasně převzal post premiéra ‘Abd Alláh ath-Thíní.

Regulérní hlasování o novém premiérovi se konalo 9. Června, kdy byl GNC zvolen Ahmad Ma‘jtíq. At-Tání se neočekávaně odmítl vzdát svého postu a předseda GNC ‘Izz ad-Dín al-‘Awwámí prohlásil výsledky ve prospěch Ma’jtíqa za neplatné. Sporná situace vyústila v přítomnost dvou premiérů. Nejvyšší soud posléze zpochybnil výsledky hlasování a Ma‘jtíqa sesadil. At-Tání vydržel ve své funkci do voleb v červnu 2014. Dne 16. května vystoupil generál Libyjské národní armády Chalífa Haftar s prohlášením o vzniku Aliance libyjské důstojnosti. Součástí vzniku aliance bylo spuštění operace Důstojnost, která měla za cíl zneškodnit islamistické militaristické skupiny v zemi. Zároveň však také šlo o snahu zdiskreditovat vládu v Tripolisu, která byla označena za neschopnou cokoliv dělat se vzrůstajícím extremismem.

Volby 2014

25. června se konaly, v pořadí již druhé, volby do parlamentu, kterých se zúčastnilo 42 % registrovaných voličů. Jednoznačným vítězem voleb se stala koalice proti Muslimskému bratrstvu a islamistům. Současně mělo dojít nově k transformaci GNC na Sněmovnu reprezentantů (HoR). Vítězům voleb poblahopřál i prezident Spojených států Barack Obama: „Blahopřeji libyjskému lidu k výsledkům voleb nové Sněmovny reprezentantů, je to milník jejich odvážného úsilí v přechodu po čtyřech desetiletích diktatury k plné demokracii“. Paradoxně došlo k situaci, kdy se poražené strany v GNC odmítly vzdát svých práv a uznat novou Sněmovnu reprezentantů. Jejich argumentem proti vítězům byla poměrně nízká účast, jelikož svůj hlas vhodilo pouze 630 000 voličů. Na jejich podporu hrstka znovuzvolených zástupců islamistických stran prohlásila GNC za jediné legitimní shromáždění a odmítla uznat nově vzniklou HoR.

K podpoření situace začala islamistická skupina Úsvit Libye okupovat mezinárodní letiště v Tripolisu, které bylo v držení Zintánských milicí loajálních Haftarovi a HoR. Úsvit dobyl letiště za cenu nesmírných ztrát 23. Srpna 2014. Tato operace byla bezesporu výjimečná první zahraniční intervencí. Pět dní před dobytím letiště podnikly vzdušné síly Egypta a Spojených arabských emirátů letecký útok proti Misrátským milicím čímž vyjádřily jasnou podporu generálu Haftarovi a HoR. Po této vojensky náročné operaci bylo mezinárodní letiště definitivně vyřazeno z provozu, což dodnes brání rozvoji země.

Po obsazení letiště se naplno projevily škody, ke kterým během bojů došlo. Zničen byl celý terminál včetně většiny přítomných letadel. Z bezpečnostních důvodů se rozhodla HoR přesunout do východolibyjského města Tobrúk. GNC následně podnítila, aby Nejvyšší soud Libye přezkoumal výsledky červnových voleb, načež je soud prohlásil za protiústavní a výsledky anuloval. S tím ovšem HoR nesouhlasila a prohlásila: „Tripolis je mimo kontrolu, ovládaný milicemi bez legitimity, rozhodnutí soudu bylo přijato pod nátlakem.“

Neshody obou komor vygradovaly do fáze, kdy si založily vlastní armádní složky. GNC pojala za vlastní vojenskou organizaci Úsvit Libye a HoR se spojila s Libyjskou národní armádou (LNA) pod Haftarovým vedením. Úsvit Libye, podporovaný především milicemi z města Misráta, nadále kontroloval západ země včetně Tripolisu, zatímco Libyjská národní armáda kontrolovala východ země.